Vydlážděná cesta

Začnu tím, díky čemu jsem se dostala do tohoto projektu. Pečení. A můj sen o vlastní výrobně. Láska k jídlu všeobecně se mě drží už od prvního stupně základní školy. Při každé návštěvě babičky jsem jí koukala přes rameno a ptala se na postupy těch nejlepších jídel, která připravovala. Když jsem začala pomáhat doma mamce, ze začátku to nedopadlo vždy tak, jak jsem měla v úmyslu. 

Doteď si vzpomínám na svůj první vařený pudink a mámin naštvaný tón hlasu když viděla, co jsem uvařila. Pro mě, jako dítě, to byl strašný pocit. Chtít udělat radost a přitom to tak zkazit. Po porodu mám špatnou paměť (já jsem ji na 100% jistá, že za to může porod, manžel je jiného názoru), a tak si ani nepamatuji, jak jsem se v tom vaření zlepšila. Vím jen, že když jsme na druhém stupni chodili do vaření, tak jsem si mezi ostatními připadala jako zkušená kuchařka a pekařka! To byly moje ,,začátky". 

Zásadní věc z mého života je, že nám poradce na škole říkal, na co máme vlohy, do jakého odvětví se hodíme podle tipu osobnosti. Starat se o lidi. Pečovat o ně. To jsou slova, která mě vystihují v lásce k jídlu. 

Pak přišel zásadní milník mého života. Otěhotnění. Můžu říct, že jsem toužila po dítěti opravdu dlouho, na 20ti letou holku až moc. Nedařilo se a já z toho byla nešťastná. Ze zoufalství jsem začala pravidelně brát prášky, které jsem měla už 2 roky předepsané. No, v tomhle nejsem bohužel zásaditá. Takže jsem to zobala jak se mi chtělo. Tak jsem je začala brát každý den a světe div se, otěhotněla jsem! Doteď si pamatuji, jak jsem seděla v pokoji na posteli a tehdy ještě přítel mi donesl těhotenský test s jednou silně zbarvenou čárkou a druhou skoro neviditelnou. Ale byla tam a pro nás to byly ty nejkrásnější chvíle (to se mi to tenkrát kecalo). 

V těhotenství problémy s preeklampsií, braní dalších prášků.. Jelikož jsem měla práci, kde jsem tahala opravdu těžké věci a vedoucí jen seděl a koukal, tak jsem odešla na neschopenku. A tím to všechno začalo.. Každodenní vaření a pečení po nocích (protože den jsem ráda prospala), chválení sousedů z vrchních pater, že taková vůně tu nebyla hodně dlouho.. To mi dělalo velkou radost. Čas utíkal, miminko rostlo, bříško rostlo.. začala jsem díky té mojí lásce k jídlu růst úplně celá a omlouvala jsem to tím, že jím za dva, ale ve skutečnosti jsem jedla tak za 4 podle toho na kolik jsem se vyjedla. :D Můj táta si tak moc přál holčičku, až tím nakazil půlku rodiny. A zatím co oni čekali na holčičku, já jsem měla zvláštní pocit a asi vážně fungovala mateřská intuice. Věděla jsem, že jim to natřeme a budou se divit! Přesně tohle jsem každému říkala. A pak to bylo. 

Byl nám potvrzený chlapeček a já jsem byla tak šťastná. Můj táta tomu ale nechtěl věřit. Nakonec se s tím smířil a našeho chlapečka opravdu miluje. Svatbu jsme měli měsíc před porodem. A byla nádherná. Dokonce se mi i podařilo do sebe vyklopit panáka vodky. Jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že to není voda. 

Porod byl těžký. Lékaři ho museli vyvolat. Od pátku do neděle jsem rodila a v neděli ráno mě museli nakonec akutně odvést na sál. V rukách ho měl jako první tatínek. Přišel za mnou na JIP a ukazoval mi fotku. Brečel a mumlal, že vypadá jak já. Tehdy mi to přišlo strašně krásné. Dnes, po skoro 3 letech, ho podezřívám z toho, že brečel ze smutku. Vzpamatování po císaři trvalo dlouhé 2 týdny. 2 týdny napojená na hadičky, na antibiotikách. Pro manžela nádherné 3 týdny dovolené. 

První dort pro malého jsem si objednala. Tehdy jsem si asi na nic netroufla. Druhý dort už jsem mu upekla sama. A pak se to rozběhlo. Dělala jsem jednou za čas dort, zákusky, začala si péct pečivo na chlebíčky, vánočky a plno dalšího.. Začalo se o tom povídat mezi kamarády, známými. Častěji se mi ozývali lidé a já jsem byla ráda, že po přestěhování do města, kde nikoho neznám, jsem si přece jen našla zábavu. 

Bydlíme tu už druhým rokem a jsem ráda, že se pomalu začleňuju a už se necítím tak špatně. Možná to některá z vás zná. Stres, strach, smutek. Nikoho tu nemáte, s dítětem se zabavíte, ale nevynahradí vám to kamarádské popovídání. Díky pečení jsem začala poznávat nové lidi. Někdy si sedneme i po osobní stránce a o to víc je to super. Kvůli malému vyhledávám společnost. 

V době Covidu jsme byli převážně doma. A bylo to znát. O kontakt s ostatními dětmi neměl zájem, bál se. Postupem času se to hodně zlepšilo. Takže se nějaká snaha vyplatila. Jen jsme teda hodně nemocní a chytáme i "školkovské nemoci" :D 

Moje pečení došlo do takového bodu, že mě napadlo udělat si výrobnu. Samozřejmě starosti s tím spojené.. hlavně finance, mě ženou do úzkých. Pečení je můj život, stejně jako moje rodina. Můj manžel a syn. Proto je to 50:50. Bojím se, že bych se ochuzovala o strávený čas se synem. Přišla bych o spoustu věcí. 

Možná mi pár věcí uniklo. Možná ne a můj syn je normální dítě, normální člověk co má svoje "mouchy". Má hodně volnosti, kterou jsem mu dala. Teď se to proti mně z části obrací. Všimla si toho doktorka a doporučila nám dětského psychologa. Ne že by s malým něco bylo, ale aby nám poradil jak na něj. První sezení bylo v pořádku. Paní psycholožka dokonce tápala po tom, proč jsme vlastně přišli. "Máte spolu krásný vztah a Míša může být rád, že Vás má. Že mu umožňujete být takový, jaký je." Druhá návštěva probíhala v duchu toho, jestli má pocit, že by s Míšou mohlo něco být jinak. Mírné znaky PAS. Kupodivu jsem z toho v šoku nebyla. Neřeším to až tak moc s lékaři, kteří tvrdí, že je ještě brzo něco diagnostikovat. 

Může mít nějaké znaky, ale to nemusí ještě nic znamenat. Nemá ani 3 roky a tak má ještě čas. Čas na to, aby se vyvíjel, měnil se.. V hlavě matky se ale mezitím odehrává milion scénářů. A je to šílené, to Vám řeknu. Nejvíc se bojím toho, že ho zaškatulkují. Že ho nebudou brát proto, jaký je. Že někdy vidí věci jinak. Já osobně v tom nevidím problém. Sama na některé situace reaguju "nenormálně", podle ostatních. I když, já se celý život strachuju o to, co si o mě lidé pomyslí když udělám tohle, řeknu tamto. Pak je asi jasné, že se bojím i o něj. Nechci, aby na tom byl stejně. Je to úžasný malý člověk. A pokud se stane, že se bude v některých věcech lišit od ostatních.. No a? Všichni se lišíme. Všichni máme jiný pohled na svět. NIKDO Z NÁS NEPŘEMÝŠLÍ STEJNĚ. 

A tak se můj sen o vlastní výrobně odkládá na neurčito.. 

Tak jo, děkuji, že jsem mohla ulevit svému srdíčku. Někdy se prostě ze všeho potřebuju vypsat a pokud možno i vyspat! :D 

Díky tomu, že jsem přes těhotenství nabrala opravdu hodně kilo, rozhodla jsem se, že budu péct klasické věci, ale i zdravější a odlehčené varianty. Když má člověk rád sladké, ale zároveň chce zhubnout, nemusí se úplně omezovat. Za 2 roky a pár měsíců k tomu jsem stačila dát dolů přes 30kg. Lidi se mi někdy diví, že peču a u toho hubnu, ale jde to! Takže pokud i Vy redukujete, ale máte chuť na něco dobrého, nebojte se napsat. 

Pokud jste zvědaví na mé pečení tak můžete kouknout na FB stránku Dobroty z Větrníku, tam Vás to případně odkáže i na Instagram. A jestli chcete něco ochutnat tak není problém. Můžeme se domluvit na hromadnou ochutnávačku.  

Andrea Mikušíková